O nás

Příběh o nás a tom, jak to všechno bylo.  

 

Zdravím vás všechny, já jsem Kristýna a ráda bych vám povyprávěla o tom, jak toto vlastně všechno vzniklo. 

Před více jak, dneska už, čtyřmi lety jsme se s přítelem Fandou a našimi dětmi ,Klárkou a Matýskem, přestěhovali do námi "vlastnoručně" zrekonstruovaného domečku. Byl to splněný sen, bydlení ve vlastním, užívání si domečku a sami sebe, pokračování v našem podnikání a prostě poklidný život na vesnici s dětmi. Ovšem, ač člověk míní, tak život mění. Poklidné žití se po velmi krátkém čase změnilo v jednu katastrofu za druhou. Život nám začal házet neúprosně klacky pod nohy. A aby se z toho člověk nezbláznil, přišla potřeba zaměstnat více ruce, aby si alespoň občas mohla hlava odpočinout. No, a to bylo ono.

Fanda začal zkoušet nějaké výrobky ze dřeva, vyvýšené záhony, dogbary, dřevěné truhlíky a vše možné. A to bych nebyla já, abych se to nesnažila nějak dovyšperkovat. Pořídili jsme ruční frézku a já začala do dogbarů frézovat jména a podobně. Ovšem proč zůstat jen u nápisů, že? Takže jsem začala zkoušet ručně frézovat obrazy z fotografií do dřeva nebo do překližky a jiné ptákoviny. Ovšem toto, ač je to ruční práce, tak to zabralo hromady a hromady času, a jak už to tak bývá, pro zákazníka naprosto nedoceněná záležitost. Tak se nám vnukla myšlenka, co si zkusit pořídit přímo laser na vypalování do dřeva. Pár dní jsme o tom jen mluvili a zkoumali, co vše se s laserem dá dělat a zda má smysl a význam ho pořizovat. No, samozřejmě, do týdne byl laser doma, byl to základní hobby laser. Ani jeden jsme nevěděli nic o programech, kde a jak co vytvořit, upravit, předělat, nedej bože něco vytvořit a tak jsem se začala učit, prozkoumávat, vypalovat a gravírovat, testovat a vyhazovat desítky kusů překližky, protože jednou se to propálí, podruhé nepropálí, potřetí spálí a vše pořád dokola a dokola. Pokus omyl, pokus omyl, pokus omyl. 

Ovšem mezi tím mi vnukla ještě myšlenka na výrobky z pryskyřice. Zkoumala jsem na internetu, jak se s tím pracuje, co všechno jde a nejde. Pořídila jsem si pár základních forem a začala experimentovat i s tím. Takže hlava i ruce byly najednou zaměstnané víc než dost. Nakonec se člověk s programem na vypalování jakš takš nějak sžil a podařilo se mu vytvořit něco, co má tvar, hlavu a patu. Z pryskyřice nějaké základní výrobky též. K pryskyřici jsem přidala ještě i odlitky z umělého kamene. Formy na to byly stejné a dalo se více experimentovat, postavičky, svícínky a mnoho jiných výrobků. 

Bylo to období loni, dneska už předloni, před Vánocemi. Jednoho krásného dne nám přišla ze školy, kam chodí obě děti, pozvánka pro rodiče na předadventní vánoční výstavu, kterou škola každý rok pořádá a ve zprávě, mimo jiné bylo uvedeno, že žáci budou v rámci výstavy prodávat své výrobky a výrobky místních prodejců. A??? To byl ten moment, místních prodejců??? Žárovka mi nad hlavou problikla. Vždyť my jsme místní, prodejci můžeme být také, "pokus omyl" výrobky jsou s vánoční tématikou, klíčenky jsem univerzální na všechno, tak proč to nezkusit. Oslovila jsem školu s naší vánoční nabídkou a světe div se, škola nabídku přijala a už jsme v tom byli. Začalo se tedy vyrábět, kompletovat, balit, naceňovat, dolaďovat, aby bylo vše dokonalé. Věcičky se sbalily a hurá s nimi do školy, tam se dopoledne předaly žákyním, které měly prodej na starosti a bylo. Později odpoledne jsem se s Klárkou a Matýskem na výstavu šla také podívat, samozřejmě hlavně na to, kolik toho zmizelo. A jo, řekla jsem si, něco prodané je, to nebude zase tak zlé. Prodej probíhal i druhý den dopoledne, kdy výstavu postupně navštěvovali žáci z celé školy. Domluva byla, že si pro neprodané zboží přijedu kolem poledního. V klidu jsem si tedy dala s Fandou dopolko kávu a vyrazila do školy plná očekávání, jak to nakonec dopadlo. Vystoupala jsem do auly, kde se výstava konala, samozřejmě až úplně nejvýš celé budovy a vlezla do dveří. Už z dálky jsem viděla naprosto prázdnou lavici. Člověk si řekne: "No tak jo, už je po výstavě, holky to už sbalily do beden.". A prd, přišla jsem k nim a ony začaly skákat a jásat, celé rozkokošené, že naprosto všechno prodaly, že zůstalo pár, slovy pár, což znamenalo asi 8 kusů výrobků z asi 500 všeho možného. Zůstala jsem stát jako opařená s pusou dokořán. Nechápala jsem a dodnes to nechápu. Vše se prodalo, ozdobičky, klíčenky, svícínky, vánoční dekorace, prostě naprosto všechno. S holkami jsem se tedy vyrovnala, vzala si prázdné bedny a jela domů. Ač Fanda byl po noční, tak jsem za ním vlítla do postele ho probudit a vše mu říct. Protože tohle jsem si nemohla nechat pro sebe až do odpoledne. Nechápal též. Odpolko jsme to pak probírali horem dolem a závěr byl jediný, asi to má smysl.

Musela jsem se samozřejmě pochlubit i kamarádce. A ta na mě hned spustila, ať jdu na adventní trhy na náměstí v Kostelci, které budou za necelých 14 dní. Poťukala jsem si na čelo, "No jasně, já tam budu někde mrznout ....", a ta hned odvětila, že má doma plynové topení a stan a že to půjde. No, nakonec jsme se domluvily, že to zkusíme zjistit co a jak, a pokud to klapne, že tam bude semnou. Oslovila jsem tedy pořadatele trhů a ty že jo, že budou rádi. Tak se do toho šlo. Jenže trhy za necelých 14 dní a já neměla nic, výrobky, stan, stoly, židle, prostě nic. Vyráběla jsem jak o život snad nonstop, chlap nakonec sehnal náš první červený stan s nápisem "Březňák", se musím smát, když si na to člověk vzpomene, půjčili jsme si od místního spolku stoly, připravili jsme si plynové topení, a vyrazili na naše první ofiko trhy. Už příjezd byl hrozně vtipný, ostatní stánkaři tam max s osobákem, pidi stanem, bez zázemí, bez ničeho. My a naše první akce, stan 4,5 na 3 metry, plynové topení povinností, nájezd dlouhou dodávkou, no antrééé, jak má být. A i tento trh dopadl nad očekávání velice dobře. No, asi to opravdu má smysl a naše výrobky se lidem líbí a mají zájem. 

Probíhaly Vánoce v rodinné pohodě a my nad tím stále a stále dumali. Jo, smysl to má, člověk se u toho odreaguje, něco uvidí, někam se dostane, kam by běžně nejel a má to samé pro a pro. Jenže my jsme prostě pohodlní, přiznávám to na férovku. Fanda s autodopravou, člověk má ty auta ve voku, jak se říká, tak se začalo zase vymýšlet, jak udělat ten stánek pojízdný, prostě z dodávky udělat něco, kam to jen nahážeme a jedeme. Jenže ceny takových aut či stánků nás velice rychle odradily. Pro naše hobby potřeby naprosto nepřijatelné. Jenže, to bychom nebyli my ... u rodičů na zahradě stojí starý, rozebraný, nepoužívaný karavan, který už nikdy nikdo dávat dohromady nebude. Co ho zkusit přestavět na prodejní stánek. Proběhlo pár telefonátů, jestli bude možné vše vyřešit oficiálně, přestavba, přepis. A tadaaa, vše je možné. Pár dnů na to už stál základ našeho stánku u nás v garáži a začalo se tvořit, vymýšlet, promýšlet, měřit, řezat a svářet. Po volných chvílích s pomocí přátel a sousedů začalo vznikat něco, na co by člověk ještě před pár měsíci neměl ani pomyšlení. 

Čas plynul, Fanda v garáži dával našemu stánku stále bližší a bližší podobu, já jsem doma tvořila další a další výrobky. Pořídil se nový stan, abychom nestrašili zase s Březňákem, koupily se stoly a nějaké zázemí, aby to na další akci už vypadalo reprezentativněji. Přihlásila jsem nás na další místní jarní trhy, kde už jsme prodávaly v našem triu, já, Klárka a Gábinka. 

A touto jarní dobou to přišlo, vznik tohoto všeho dalšího. Jednoho krásného dne jsem se probudila, ranní kávička samozřejmě nesmí chybět a najednou mi to došlo, hluboké dumání v paměti a nakonec hrozný výsměch, co se mi to zase zdálo v noci za hovadinu. Znáte ten pocit? Sen, opravdový skutečný sen o tom, jak jsme na jedné konkrétní akci s naším pojízdným stánkem a přímo na místě tiskneme na trička, hrnky a tak. K tomu máme ještě jeden stánek jako fotokoutek, kde se budou lidi fotit s rekvizitami a my jim to natiskneme, na co budou chtít. Samotné mi to přišlo jako naprostý haluz, jak se mi něco takového může vůbec vyrojit v hlavě? Přijel Fanda po noční, dáváme si pro změnu kávu, a já mu to říkám. Ten oči v sloup a ťuká si na čelo, jestli jsem se opravdu už zbláznila nebo co mi haraší.  Jenže, akci, o které se mi zdálo, pořádá kamarád, který se tu náhodně vyskytl a já mu se smíchem na tváři svůj sen vyprávím. A jeho reakce? No, to není špatný nápad, to tu ještě nebylo. U nás na akci vás bereme. Nedalo nám to, začaly se zkoumat ceny sublimačního tisku, co vše je k tomu potřeba a není, na co vše jde a nejde. A opět, světe div se, do týdne jsme měli doma sublimační tiskárnu, thermolisy a vše, co je k tomu potřeba. A vše začalo od znova, učení se s něčím, naprosto novým a neznámým. 

A čas zase plynul a plynul, stánek se dával pomalu, ale jistě do kupy. Červen a naše první výjezdní akce se ale přiblížila mílovými kroky. Pořád bylo na všechno dost času a ono to bylo už tu. V průběhu jsme se smířili s tím, že stánek nebude mít dodělané vnitřní stěny, místo pevných stolů vezmeme jen stoly provizorní, ať máme kde vyrábět. Jenže, to bychom opět nebyli my, abychom si to nezkomplikovali. Nakonec se nakoupilo obložení stěn a desky na pulty, aby to alespoň trochu nějak vypadalo. Ještě pátek ,večer před sobotní akcí, se vše do stánku instalovalo a mohlo se vyrazit. První cesta byla pro nás velká neznámá, jak se to bude chovat, pojede to vůbec? Nikdy jsme se stánkem nebyli dále, než na zahradě nebo před barákem. Tak jsme v pozdních večerních hodinách vyrazili bez STK, PSSST, na naši první cestu. Vše naštěstí dopadlo dobře. Stánek dojel celý a my také. 

Ráno, po probuzení, přišla trochu nervozita, co teda bude a nebude, jestli jsme to všechno nedělali zbytečně, jestli to není jen výplod mé choré fantazie bez jakéhokoli účinku a výsledků. Ale co, nějak to dopadne, prostě jsme vyrazili vzhůru na pospas osudu. Na náměstí se vybalilo vše, co bylo potřeba, postavil se prodejní stánek, stánek pro fotokoutek, rozložil se nábytek a vybavení pro dětskou dílničku ... no, nejsme troškaři, zabrali jsme půlku náměstí, ... ne kecám, ale pár metrů čtverečních to bylo, jinak řečeno, přehlédnout nás dost dobře nešlo. Ještě nebylo ani vše rozbaleno a nachystáno, a už pomalu začali chodit lidé s otázkami, co tedy děláme, jak to děláme a jestli jim můžeme vyrobit to, či ono. Samozřejmě, že jsme do toho vlítli po hlavě, aniž bychom něco testovali nebo zkoušeli, připíchli jsme se do proudu a začali hned ve velkém. Chaos nad chaos, blázinec nad blázinec. Vůbec jsme neměli předem nic promyšlené, zorganizované nebo předpřipravné, byl to pokus omyl, představa, jak by to asi mohlo být, ale realita byla naprosto jiná. Pár kousků výrobků padlo za vlast, nebudeme tvrdit, že to tak nebylo. Ale každý zákazník nakonec odcházel spokojen se svým výrobkem. Po pár hodinách bláznění naštěstí vypadl proud, tak jsme si mohli alespoň chvilku odfrknout a v klidu se nadechnout. Ale lidé chodili stále a stále, objednávali potisk, i když si museli počkat, až nás zpátky nahodí, nebo si vybrali něco z už vyrobených výrobků a odcházeli s úsměvem na tváři. Po skončení akce jsme si hluboce odfoukli, ale odjížděli jsme s dobrým pocitem, že vše, co jsme dělali, mělo význam. Ale zároveň jsme si poťukali na čelo s uvědoměním, že opravdu nejsme normální a do všeho se vrhneme hned po hlavě, ale stálo a stojí to za to. 

Až po první mumraj akci nám vlastně došlo, že jsme náš potiskový stánek vůbec nepojmenovali. Nebyl na to čas, ani nálada a vlastně ani myšlenka, v tom blázinci, který celý tento proces provázel. Tipů padalo spousty ze všech možných koutů, ale na konečném názvu jsme se shodli všichni ... jsme SVĚT TVOŘENÍ, tudíž naše pojízdná tiskárna musí být TVOŘÍLEK. Tadaaa ... seznamte se. 

Říkáte si, že tohle všechno nemůžeme zvládnout sami ve dvou, že? No samozřejmě, že ne ... na akce nás jezdí celkem sedm. Já s Fandou jsme v Tvořílkovi a vytváříme pro vás všechny ty krásné výrobky,  dětskou dílničku má na starosti Klárka a Gábinka, neteřinka naše. O prodej a fotokoutek se stará Tomáš, přítel od Gábinky. A ještě David, synoveček náš, "funn manager", který má pod palcem zábavu, skákací hrad nebo ho můžete potkat jako maskota v nějakém tom kostýmu. No a ještě je tu náš Matýsek, "pedro seeger", alias motovidlo všude, kde se dá. Ještě, že máme tu rodinu tak velkou ... je to náš koníček, je to naše hobby , ale hlavně je to pro nás zábava, protože ...  "MY TVOŘÍME SNY ... JSME RODINA POHROMADĚ..."

 

No, tak tohle jsme my, tohle je SVĚT TVOŘENÍ a TVOŘÍLEK ... takto to nevinně vzniklo a zatím úspěšně pokračuje ... a že byste nás chtěli někde potkat? Už teď se těšíme ... sledujte, kam všude se chystáme ZDE